"ZA REPUBLIKU!"

ŽIVOT A BOJE ČESKOSLOVENSKÝCH LEIONÁŘŮ V LETECH 1914 - 1920.

Speciálně kolorovaný kalendář pro rok 2017.

Milan Kabelka creative studio - Trans-Siberian - 1918.jpg

Z HISTORIE ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIONÁŘŮ.

Do roku 1918 byly země Koruny české součástí Rakousko-Uherské monarchie. Na počátku 20. století byly tyto země již vyspělým evropským národem, jediný aspekt, který jim scházel, byla autonomie. Rovněž podunajské mocnářství již v této době přestávalo plnit svoji úlohu ochrany malých národů před tlaky z východu.

Před první světovou válkou žila řada Čechů a Slováků v zahraničí a to z důvodu lepších pracovních příležitostí, studií či kvůli nespokojenosti s národnostními poměry v Rakousko-Uhersku. Právě tito muži stáli u zrodu prvních československých jednotek v armádách Dohody – tzv. československých legií.

Francouzská armáda zpočátku žádost o vstup Čechů a Slováků do své armády nevyslyšela, vědoma si toho, že by založením takovéto jednotky porušovala mezinárodní právo. Proto první dobrovolníci vstupovali do slavné Cizinecké legie, kde vznikla československá rota „Nazdar“, v jejíchž řadách se zúčastnili těžkých útočných bojů u města Arras dne 9. května 1915. Rota „Nazdar“ hrdě splnila svůj úkol, ovšem za cenu těžkých ztrát. Postupně byli z boje vyřazeni všichni důstojníci, rovněž 2/3 mužstva padly nebo byly zraněny. V důsledku těchto ztrát byla rota „Nazdar“ rozpuštěna a její zbylí příslušníci rozmístěni v celé Cizinecké legii. Znovu se s čs. vojskem ve Francii setkáváme až počátkem roku 1918, kdy je založen 21. a 22. střelecký pluk. Tyto pluky se opět velice vyznamenaly, zejména 21. pluk při bojích o městečko Terron, kdy pozici nejprve ztratil v bojích s německou přesilou, avšak znovu se dobrovolně přihlásil k znovudobytí Terronu a za cenu velkých ztrát, v bojích muže proti muži, svůj úkol splnil.

I v carském Rusku před válkou žila velká komunita národnostně uvědomělých Čechů a Slováků, kteří hned po vypuknutí války založili v rámci ruské armády tzv. Českou družinu. Tito muži, pohrdající smrtí a nebezpečím, se vyznamenali zejména při rozvědkách, kde dokázali zužitkovat své znalosti mentality nepřítele a často se podíleli na zajetí celých praporů rakouské armády, ale také při menších útočných akcích. V létě 1917 se účastnili letní ofenzívy, která měla spasit již rozkládající se ruskou armádu. Zde vybojovali slavnou bitvu u Zborova, kde 3 530 československých dobrovolců vzalo do zajetí na 4 000 nepřátel, ukořistilo velké množství válečného materiálu a prorazilo všechny tři obranné linie rakouské armády. Bohužel, rozklad v Rusku byl nezadržitelný, po vypuknutí Velké říjnové socialistické revoluce a podepsání Brestlitevského míru mezi bolševickou vládou a Centrálními mocnostmi, Čechoslováci věděli, že v Rusku již nemají co pohledávat a rozhodli se odjet přes východní přístav Vladivostok do Francie, kde mohli pokračovat v boji proti Centrálním mocnostem. Pro úklady bolševiků, a zejména Čechů a Němců v jejich řadách, nemohl odjezd Čechoslováků proběhnout v míru a ti tak museli v sebezáchovném boji násilím obsadit 8 314 km dlouhou Transsibiřskou magistrálu. Pod vlivem prvních úspěchů byl Dohodou vydán rozkaz, aby Čechoslováci pokračovali v boji proti bolševikům, tím poskytli čas k vybudování ruské národní armády a s její pomocí pak porazili bolševiky a obnovili východní protiněmeckou frontu. Následoval rok téměř nepřetržitých těžkých bojů, kdy Čechoslováci bez vystřídání a odpočinku bojovali s bolševickou přesilou, často proti Němcům a Maďarům naverbovaným ze zajateckých táborů. Jedinou jistotou v těchto bojích bylo kruté mučení v případě zajetí bolševiky, proto také řada raněných dobrovolců, které nebylo možné evakuovat, volila dobrovolnou smrt ručním granátem.

Třetím největším ohniskem našeho zahraničního odboje během první světové války se stala Itálie. Kvůli nechápavosti italské vlády vůči cílům našeho zahraničního odboje bylo umožněno budování československých legií v Itálii až v květnu 1918. V té době se začalo s budováním čs. divize o síle 20 000 mužů. Navzdory tomu, že tyto jednotky zasáhly do bojů až ke konci války, i českoslovenští legionáři v Itálii si svou odvahou a obětavostí v boji dokázali vydobýt uznání vojáků Dohody.